Vedeme v Česku diskusi, kdy že by měl nejvyšší představitel výkonné moci na svoji funkci rezignovat. Ve vyspělém světě politik rezignuje, když na něj padne i jen stín podezření z čehokoliv nekorektního. Rychlá rezignace má smysl. Chrání celkovou kulturu politiky a chrání také ostatní souputníky stejné partaje.

Při podezření v Česku nerezignujeme. Stíny jsou tu u nás delší a těch rezignací by tak bylo hodně. Také o ochranu spolustraníků v tomto konkrétním případě nejde. Ten, koho se rezignace týká, svojí stranu vlastní stejně jako své Kostelecké uzeniny. Spolustraníci jsou v tomto případě spíše v roli zaměstnanců.

A tak jsme chvilku zvažovali, že by ta čára nepřekročitelnosti byla v obvinění Státním zástupcem. Pokud je někdo obviněný neoprávněně, má možnost následně žádat náhradu všech škod.  A tak k obvinění již musí ležet na stole pádné důvody a důkazy. Proto se nám v Česku ještě celkem nedávno zdálo, že tím správným momentem k rezignaci politika by mělo být právě obvinění ze závažného trestného činu.

My Češi jsme  národ hodně přizpůsobivý k okolní situaci. Naše dějiny jsou přizpůsobení plné. A tak jsme se opět ohnuli a ve většině přijali myšlenku, že ani obvinění nestačí, aby politik nejvyšší odstupoval. Poměrně rychle posouváme svá měřítka. Snad sám pan Prezident je důvodem, proč jsme hodně ubrali ze svých bývalých nároků na politiky. Co nám nedávno přišlo nemožné, dnes již bereme jako realitu. Ani obvinění ze spáchání trestného činu  není v Česku důvod, proč nebýt předsedou vlády a neřídit stát. A raději nevidíme ten paradox, že dotyčný vede vládu, která zase řídí ty policisty a státní zástupce.

Náš pan Prezident má k této věci svůj jasný názor.  Miloš Zeman nám prostřednictvím médií vzkazuje, že odstupovat by politik neměl, ani když je soudem prvé instance uznán jako vinný.  “Vždyť se ještě může odvolat” dodává President. Politik by měl podle pana presidenta odstupovat, až když se mu nepodaří rozhodnutí soudu zvrátit ani odvoláním.

Fíííí ha. To je názor silný, jak koleno Heleny Fibingerové. Někdy vypadají slova lépe, nežli realita, kterou presentují. A někteří politici mají ten dar dost děsivou realitu schovat za hezčí slova. Zvláště pak ti politici, co politiku dělají už dlouho. Já si proto dovolím slova pana Presidenta přeložit do reálného světa.

Po potvrzení rozsudku odvolacím soudem se v Česku již nastupuje do vězení. A to je pro pana Presidenta ta hranice. Pro výkon nejvyšší funkce nevadí podezření z trestného činu. Nevadí ani obvinění. Nevadí dokonce ani  odsuzující rozsudek  soudu prvé instance. Všechny tyto lapálie podle pana Presidenta neberou lesku premiérskému křeslu. Vězení to je ta hrana. Představa, že by premiér musel svolávat jednání vlády do pankrátské věznice je už i pro Miloše Zemana tak nějak příliš. Představa, že by při zahraniční státní návštěvě museli politici celého světa za naším premiérem na Mírov se ukazuje jako dosti nepraktická.

Někteří tvrdí, že Miloš Zemen nemá morální dno. Na tomto příkladu vidíme, že nějaké hranice i Miloš Zeman stále ještě má. Jen jsou bohužel o hodně dále, nežli bychom pro morální prosperitu tohoto státu potřebovali. O mnoho dál.

Pojďme tedy s myšlenkou pana Presidenta chvilku pracovat. Vezměme tento model a přepišme ho do celé naší společnosti. Vždyť ke svým nejvyšším se  jako ke svým vzorům upínáme. Tak jak oni každý chceme žít.

Pokladní obviněná ze zpronevěry bude dále za kasou, dokud soud a pak ještě ten odvolací nerozhodne o vině. Zdravotní sestra obviněná z heparinových vražd bude sestrou do posledního dne do nástupu trestu. Ředitel školy obviněný za pedofilii měl by tedy učit dál, dokud ho neodsoudí i v druhé instanci. Při rychlosti našich soudů bude tedy takový ředitel naše děti rozveselovat dalších osm let. Protože každý z těchto má možnost se odvolat. A pokud počkáme na odvolání premiérovi, pak jistě každému.

Podle této logiky Miloše Zemana se měl David Rath hned po propuštění z vazby vrátit do svého úřadu hejtmana a dodělat všechny ty zakázky, které tak dobře pro kraj začal.

Jak jsem řekl. Některá slova vypadají lépe, nežli realita, kterou skrývají. Tak si všichni držme palce, ať se z tohoto posouvání měřítek jednou dokážeme jako národ uzdravit. Protože, kde nejsou hranice, není slušnost. A kde není slušnost, není radost ze života.

Váš David Mencl

duben 2018