Původně jsem chtěl dnes psát o něčem naprosto jiném. Psát však budu o smrti. O konci. O ztrátě.

Naše práce je hezká a plná tím, že se svými klienty jejich cesty k domům prožíváme. Prožíváme překážky, které se objevují. Prožíváme společně i radost, když překážky zdoláme, či přelstíme. Prožíváme také úsměvy, když je celá příprava dokončena a můžeme konečně začít stavět. A s každým svým klientem chceme prožít to obrovské štěstí, když se nastěhuje do svého domu.

Dnes mne zastihla zpráva z nejhorších. Moje milá a vždy usměvavá klientka zemřela. Její život plný radosti a těšení se na nový dům ukončil řidič automobilu, který nezvládl řízení a Katrin srazil.

Pocit zmaru, který cítím je nepředstavitelný. Jeden krátký moment, a vše o co ve svých životech usilujeme, může být zbytečné bez opravdové hodnoty. Pár vteřin a sny se mění v tmu. Předchozí radosti z postupu jsou rázem prázdné.

Vzal jsem si dnes volno. Píši těchto pár vět. Uvědomuji si, jak pomíjivé mohou být naše životy. Jak důležité je nedlužit nic svým vztahům. Jak nemůžeme spoléhat na všechny ty zítra a dobře žít musíme právě dnes, právě teď.

Věřím Katrin v nebe. Věřím, že je Vám již dobře. A s hlubokým smutkem v srdci mne mrzí, že Vám nepředám Váš dům. Tak snad v příštích našich životech.

Hluboce zarmoucený David Mencl  🙁