Je srpnový čtvrtek a všechny noviny v zemi přinášejí šokující zprávu o obrovském nárůstu cen za elektrickou energii. Novinové články se věnují fantastickému desetinásobnému zdražení energie na spotovém trhu v Lipsku. Již ale nevysvětlují, že cena volné elektřiny na burze je jistě zajímává, cenu na složenkách však ovlivňuje jen velmi málo.

O tři dny později v neděli se milá novinářka ptá ministra průmyslu, co vláda proti vysokým cenám energií dělá. A proč to všechno tak dlouho trvá. Myslela ty tři dny – čtvrtek, pátek a sobotu.

O čtrnáct dní později se soused Zbyněk vrátil hezky opálený ze své drahé dovolené. Aby se hned s horlivostí sobě vlastní aktivně zúčastnil demonstrace proti vládě. „Oni nás tady nechají chcípnout hlady,” rozčiluje se Zbyněk po tom, co mi ukázal fotky z té dovolené za dvě stě.

Ty tři obrazy se mi spojují do jednoho a již několik měsíců o tom přemýšlím. Jak snadno mohou dvě ruské firmy zmanipulovat burzu a vytvořit tak nesmyslnou cenu energie. A jak čeští novináři tento plamen svou nedobrou prací rozfoukávají, když nedokáží vysvětlit, že v Česku na „spotu“ nakupujeme jen 3 % energie. Jak novinářka očekává schopnost vlády vyřešit jakýkoliv problém nejdéle do druhé dne. Jak Zbyněk svoji včerejší životní úroveň vnímá jako své naprosté zítřejší právo.

Jsme generací kouzelného prstenu princezny Arabely. Tolikrát jsme v pohádce viděli zatočit prstenem a vyřešit problém, až jsme my, Jeníčkové a Mařenky, uvěřili, že každá situace má řešení snadné. Že zatočíme prstenem a válka je pryč. Zatočíme podruhé, inflace je pryč. Zatočíme potřetí a každý den bude jen slunečný.

Když se milá paní redaktorka tři dny po zhroucení burzy ptala ministra, „co ta vláda tak dlouho dělá,“ musela o kouzleném prstenu vědět. Snad ho čekala v kapse kabátu ministra průmyslu Síkely.

Zbyňkova myšlenka vlastně není tak praštěná. Bylo by skvělé, kdyby naše zem měla sílu vyrovnávat nepříjemnosti, které svět kolem nás přináší. Být nám ochrannou náručí. Kdyby mi teď mohla třeba kompenzovat nesmyslně drahé stavební materiály. Zbyňkovi tu dražší dovolenou. A když bude v zimě málo slunce, tak třeba nás všechny poslat na 14 dní na Kanáry.

Generace našich dědů věděla, že dobré roky pravidelně střídají ty horší. V dobrých časech se naučili odkládat stranou na ty budoucí špatné. Naši dědové dobré roky nebrali jako právo a samozřejmost. A věděli, že špatné roky jim nikdo nevykompenzuje. Snad také proto byli lépe připraveni zvládat nepohodlí a překážky. Naše špatné roky by dědům přišly jako roky skvělé.

Někteří věří, že naším kouzelným prstenem je státní pokladna. Že vše špatné, co přijde, zaplatí stát. Mohla by být. A byla by. Ale jen v případě, že bychom bývali v dobrých časech na ty špatné našetřili. Bohužel jsme nenašetřili. I v těch nejlepších časech jsme místo úspor dělali dluhy. O dluh z dobrých let se ve špatných dnech opřeme jen těžko.

Zbyňka nezajímají důvody, proč je elektřina drahá. Zbyňka nezajímají okolnosti ve světě. A už vůbec Zbyňka nezajímá, že je státní pokladna prázdná. Podle Zbyňka má vláda povinnost tu drahou elektřinu, plyn, potraviny i naftu kompenzovat. Od toho tady je. To je povinnost vlády ke svým občanům. 

Zbyněk se považuje za vlastence. Česko má patřit Čechům. On zásadně dělá na černo, aby neplatil daně. Se svojí družkou se neoženil, aby ona mohla pobírat od státu příspěvky v hmotné nouzi na sebe a obě děti. Zbyněk své družce draho pronajímá jejich dům, aby ona mohla každý měsíc dostat příspěvek na bydlení. Zbyněk je typ vlastence, který svoji vlasti přijde opravdu draho. Vlastenectví je, pro Zbyňka, že se stát postará. Musí se postarat. Česko Čechům znamená, že se o své dávky nehodlá s nikým dělit.

Je konec roku. Jako každý rok zaplatím své daně. Někdo tu státní pokladnu plnit musí. Cena elektřiny na lipské burze se stabilizovala. Zbyněk chodí demonstrovat za své právo na ještě lepší život. Ještě dražší dovolenou, kterou by měl nejlépe zaplatit erár. A já si tak pohrávám s myšlenou, že kdybych měl jedno jediné otočení prstenem, co bych si vlastně přál…

Snad možná dokázat zbavit svůj milovaný stát přítěže všech Zbyňků. Těch, pro které vlastenectví znamená nataženou ruku. Zbyňků, kteří jsou zvyklí brát a neradi dávají. Zbyňků, kteří žijí na účet všech ostatních. Možná, že kdyby nás kouzelný prsten zbavil příživníků, žilo by se nám, Jeníčkům a Mařenkám, v této zemi šťastněji. A možná by ve státní pokladně zbyly nějaké peníze, kterými by bylo možné pomáhat těm opravdu potřebným, na které se dnes obvykle nedostává.

Tak hezký prosinec,

David Mencl