Zeptala se mne skvělá Hana Filipová: “Proč nestavím raději bytové domy, jako velcí kluci v oboru ?“ Hana je výborná ekonomická novinářka a její otázka byla logická. Stavět byty přináší mnohem více profitu. A já jsem vlastně nikdy svoji volbu stavět rodinné domy nevysvětlil.

A tak ve dvou dílech svého další Blogu přinesu vysvětlení proč nestavím pro stát a proč stavím domy a ne byty.

Ještě teď se usmívám přirovnání “jako velcí kluci”. Doposud jsem si se svými pěti sty postavenými domy za rok nepřipadal jako malý kluk. Teď o tom budu muset přemýšlet. 🙂

Díl prvý –  Proč nestavím pro stát

Nejjednodušší je stavět pro stát, či pro město. Ví v oboru každý. Laikovi se to asi nebude poslouchat dobře, leč vězte, že  prakticky všechny zakázky pro stát a pro velká města jsou uplacené. Obvyklý úplatek se pohybuje od 15 do 20% z ceny kontraktu. Bez takového úplatku se žádné významné stavební zakázky v Česku nerealizují. Bohužel o těchto 20% jsou pak všechny práce, které stát zaplatí dražší. Tedy o těchto 20% musíme všichni zaplatit na daních více, aby stavění pro stát mohlo fungovat jak funguje. Případně o těchto 20% máme horší péče v nemocnicích a hůře zaplacené učitele.

Poprvé jsem se s tímto principem setkal před 25 roky na samém začátku své profesní dráhy. Tím kdo mne zasvětil byl vedoucí útvaru koncepce a rozvoje města Plzně Balihar. Ten si za souhlas nad projektem rozdělení 60ti parcel rodinných domů řekl o úplatek 13.000.000,-Kč. Mohu tuto informaci bez obavy napsat jen proto, že můj bystřejší kolega tu schůzku tenkrát nahrál a já do dnes nahrávku schovávám.

Ta jedna jediná schůzka s tímto člověkem na začátku mé cesty stavitele, mne naprosto zásadně ovlivnila. Byl jsem tenkrát otřesen a zhnusen. A také upřímně naivní, což k mému mladému věku byla vlastnost přiléhavá. Byl jsem naivní, když jsem tenkrát nevěděl, že takto se chová mnoho klíčových úředníků po celé zemi. Byl jsem dosti naivní, když jsem věřil, že Sametová revoluce přinesla vedle svobody také vyšší morálku všem. Chápu, že tento pohled působí dnes úsměvně. Je to bohužel hořký úsměv. Protože představme kde bychom byli, pokud by se naivní představa stala pravdou.

Ke cti mně neslouží, jak jsem s danou situací tenkrát před dvaceti pěti roky naložil. Byl jsem mladý, vyjukaný, bez zkušenosti a hlavně na podobnou situaci nepřipravený. Úplatek jsem pochopitelně nezaplatil. Našel jsem skulinu ve špatně napsaném zákonu (poradil nám ji jiný, slušný úředník) a rozhodnutí tohoto úřadu až pirátským způsobem obešel. Tedy korupci jsem nepodlehl, ale bohužel také nenahlásil. Hrdý na tuto slabost nejsem.

Když jsem se později s korupcí potkal ještě znova dvakrát, byl jsem již lépe připravený. V obou případech mé kroky vedly hned, na dnes již premiérem rozprášený, útvar protikorupční policie. Není úplně příjemné vracet se na jednání s úředníkem ověšený nahrávacím zařízením policie, leč je to pro mne příjemnější, nežli před morem naší společnosti zavírat oči. Poprvé jsem tedy selhal, po druhé a po třetí již ne. Celkem rychle jsem si tak mezi plzeňskými úředníky vysloužil jméno toho, komu se o úplatek neříká. A to je pro mne ideál možného.

Stavět pro město, či pro stát uplacenou zakázku škodí morálce a prospívá kontu. Když uplatíte úředníka, obvykle Vám projde nabídka i s vyšší cenou. A naprosto jistě Vám nikdo nekouká pod ruce, jak kvalitně stavíte. Proto opravujeme silnice každé tři roky. A každá další oprava je nová soutěž. A každá nová soutěž, je příležitost k roztočení obvyklých schémat.

Pro mne však tato jedna zkušenost, hned na začátku mé profesní cesty, znamenala rozhodnutí, že za tuto cenu stavět nechci. Tam jsem se rozhodl, že nebudu stavět pro stát ani pro města. Sleduji své přátelé ve firmách, které pro stát staví. Slyším jejich příběhy a jsem za své jinošské rozhodnutí upřímně rád. Možná to je to nejlepší profesní rozhodnutí, jaké jsem vůbec udělal. 🙂

Druhý díl, proč stavím domy a ne byty najdete zde.

Květen 2018