Tak jsem z dovolené zpět v Česku. A hned na letišti mne zastihlo téma, kterým Česko žije. Podle horlivosti  diskuse téma zřejmě velmi vážné. V Praze se objevili Burkiny. A hned dvoje.  Tedy plavky vymyšlené pro ženy muslimského vyznání, ve kterých se dnes už ve světě koupe kde kdo.

“Burkiny mně nevadí, ale ty špíny v nich ano.” Píše na svém příspěvku romka. 

Je to taková zvláštní mentalita. Ti co byli do nedávná okopáváni, mají dnes potřebu si kopnout. Kdo za svůj život mnohokrát zažil stigmatizování, dnes stejně nepěkně označuje jiné. Komu celý život vadí, že se všichni Romové hází do jednoho pytle, dnes stejně hloupě činí v případě dvou muslimských žen. Že jde možná o  dvě vzdělané lékařky, které vystudovaly tři vysoké školy není překážkou. “Jsi muslim, tak tě označíme za špínu. Když se vede ideologická válka, rozum musí stranou.

“Už se na nás jako kobylky valí. Zvykejte si, budou jich tu miliony.” 

Mám pochopení z obavy o narušení kulturní integrity Česka. Opravdu ano.

Četl jsem někde, že je údělem malých se bát. Jen si již nepamatuji, zdali ve smyslu malé země, či  či ve smyslu lidí  malých  duchem. Možná obojí když o tom přemýšlím.

Odmítat změny je lidská vlastnost. Kdysi úplně dávno se báli lidé ohně, později strojů. A i dnes si mnoho lidí myslí, že kondenzační čáry za letadly je práškování lidí. A pokud se můžeme bát toho, že nás Travel Servis při cestě do Řecka práškuje, je jistě snadné bát se lidí, o kterých vlastní nevzdělaností vůbec nic nevíme.

Nicméně ti co se bojí nejvíce, najdou útěchu ve statistice. V rámci pokusu o humanitu jsme do Česka přijali 150 válkou ohrožených lidí. Po roce jich zůstalo 20. Polovina se raději vrátila do míst, kde zuřil válečný konflikt, nežli by museli přečkat v Česku. Zbytek se pokusil utéci do Německa.

Tedy moji milí, obavu mít nemusíte. V Česku tito muslimští váleční emigranti žít jednoduše nechtějí. Pro někoho je to jistě dobrá zpráva. Pro mne zřejmě ta nejhorší, kterou jsem letos slyšel.

“Jsem patriot. Nemohu se dívat, jak se ti čmoudi valí do mé milované země.” 

Vždy mne chytí za srdíčko, když vidím kolik patriotů v naší krásné zemi máme. Vydržel by ten pocit, pokud bych se s patrioty nedával více do řeči. Pokud nepokládám svoji obvyklou otázku: “Co jsi patriote pro svoji zemi za poslední dva roky udělal ?”

Bohužel až příliš často zjišťuji, že patriot  pracuje na černo, aby si  mohl každý měsíc dojít pro co nejvíce sociálních dávek. A svoji zemi má tak rád, že kouká z této co nejvíce vyždímat. Bohužel takového patriota nemít, tak by naše země ušetřila.

Je snadné být patriotem slovem. Obtížnější pak je už něco doopravdy udělat. Zaplatit poctivé daně, uklidit bordel u popelnic, či třeba jen pomoci sousedce s nákupem.

Můj pohled 

Cestuji po světě a poznal jsem mnoho skvělých lidí, jejichž bůh byl Aláh. Většina z nich se chovala ke svým ženám lépe, nežli násilník u nás ve vesnici, který každý den svoji ženu zmlátí. A že takových v Česku máme. Statistika říká, že prý každý sedmý muž v Česku praktikuje domácí násilí na své ženě. Je  vůbec zvláštní, jak nám na cizích vadí to, co doma přehlížíme.

Islám není mojí ideologií. Jsem svobodomyslný člověk. Na islámu stejně jako křesťanství mně nevyhovuje jen jedna možná pravda. Až příliš mnoho pravidel, které brání v možnosti být dospělým a činit kroky, protože jsou moudré, ne proto, že jsou psané.

Přál bych každému co největší míru svobody. Přál bych každému, ať se ráno může učesat podle své představy. Ať může každý číst, co jen číst chce. Přál bych každému svobodu zvolit si svého boha. A rozhodně bych přál každému, ať si vezme plavky podle svého uvážení a potřeby.

Protože společnost, která nedokáže tolerovat o trochu více látky na plavkách mně přijde naprosto zoufalá a nevyspělá.

 

červenec 2017