V USA aktuálně běží téma, které se brzy stane nosným v také v Evropě a Česku. Téma jak učinit cestu k právu volit co možná nesnadnější. Téma zdali masivně zpřístupnit možnost volit koresponďákem u své poštovní schránky. Či dokonce progresivně aplikací ve svém mobilním telefonu.

„Je mimořádně lákavá představa snadné volby aplikací v mobilu.“

Nedivím se všem koho tato možnost zlákala. Možnost volit snadno je i pro mne lákavá. Často cestuji. Jak by bylo krásné nemuset své cesty do Portugalska plánovat podle prvého a druhého kola volby do Senátu. Také pro moji babičku, která ztratila velkou část své pohyblivosti by možnost volit v mém mobilním telefonu byla nepochybně úžasná. A slibuji, že bych nechal babičku provést i takovou volbu se kterou vnitřně nesouhlasím.

Zastánci snadné volby staví na prostém předpokladu, že čím více lidí volí tím více máme demokracie.

“O bezpečnost voleb opravdu nejde.“

Odpůrci snadné volby naopak hojně argumentují bezpečností. Že nebude jisté, že jste do Vaší poštovní schránky svůj lístek hodili právě Vy. Případně, že v mobilním telefonu volbu učinila právě moje babička. Odpůrci se tedy šikují za argumentem regulérnosti.

To je ovšem obava lichá, vycházející z nesprávného předpokladu, že současný systém voleb je neprolomitelný a vše další už bude jen horší. To však věřte není vůbec pravda. Každé další technické řešení může být spíše více bezpečné a více regulérní.

Představte si, že jste dnes členem volební komise a chcete cinknout volby. Důležitým parametrem jsou volby roztažené přes dva dny. Tedy pozorně počítáte kolik lidí přišlo prvý den volit. Kolik lístků je na seznamech a zároveň hlasů v urně. Celou noc pak leží zapečetěná urna osamocena nehlídaná v místnosti. Ano urny ve volebních místnostech nikdo nehlídá. Stačí rozpečetit, vysypat hlasy a ty nahradit správným počtem hlasů nových. Tím, že druhý den přijdou regulérní voliči a Vaši noční jednostrannou volbu naředí, dostanete pěkný uvěřitelný výsledek někde kolem 30% pro partaj, kterou jste chtěl zvýhodnit.

U dnešní volby regulérnost zajišťuje jeden zámek od tělocvičny, kde volíme a papírová plomba na urně. Schopnost napodobit podpis na této. Tedy považovat dnešní cestu volby za vrchol zabezpečení a regulérnosti je k úsměvu.

A nepochybuji o tom, že v Applu by dokázali vytvořit systém o řády bezpečnější. Zvláště, když se již dnes starají o peníze na mé kreditce a každý den čelí pokusům jejich zabezpečení prolomit. Dokázali by dokonce snadno vytvořit systém zcela nezávislý na státu a úřadech státu. Ale, to chápu, to se zase musím smát své fantazii.

“Nejde o zabezpečení, ale o odpovědnost.”

Problém snadné volby pro mne není ve schopnosti zabezpečení. K té jsme spíše měsíce nežli roky. Problém pro mne je v odpovědnosti.

Slova právo a odpovědnost by měla vždy znít vedle sebe. Bohužel já v posledních letech slyším všude kolem sebe mluvit o právech a už vůbec neslyším rezonovat slovo odpovědnost.

Mluvil jsem s člověkem, který hloupě urážel jiné na Facebooku. Byl přesvědčený, že má právo. Že má právo říkat si o každém co chce. Že má právo psát si na stránce ES co chce. Že má právo projevu i právo nenávidět jiné. Má právo aby se o něj jeho stát postaral. Mluvili jsme spolu několik dní. Slovní spojení mám právo se v jeho řeči objevilo čtyřicetkrát. Slovo odpovědnost ani jednou.

A v tom je potíž našeho světa. Příliš řešíme práva a jen velmi málo si všímáme odpovědnosti. Jenže ono právo bez odpovědnosti fungovat nemůže.

Líbí se mi představa, že moje babička může snadno volit, i když chodí jen těžce. Líbí se mi tato představa, přesto, že z její volby samotné radost nikdy nemám. Zároveň mne děsí možnost, že dáme snadnější volby lidem, kteří nemají žádný zájem. Žádnou odpovědnost volit odpovědně. Lidem, kteří budou volit za kredit do telefonu, či za možnost bezplatného stažení hry.

Před osmi roky jsem měl příležitost posedět s kamarády své druhé ženy Vlasty. Intelektuální diskusní kroužek nad nedělní kávou. Lidé rádi mluvili o mnoho věcech, kde měli jen opravdu malou znalost. Hezky ta slova zněla. Hezky to na prvý pohled vypadalo. Než jste je začali opravdu poslouchat.

Kdo se zaposlouchal pochopil, že rádi mluví, ale neradi věnují čas tomu věcem opravdu rozumět. Byli to voliči Okamury. Když jsem se zeptal proč, tak proto, že nás před těmi uprchlíky on opravdu ochrání.

Za hezkými slovy těch mladých lidí nebyla žádná znalost. K utvoření názoru jim stačilo si přečíst billboard. A víc času, nežli přečtení billboardu porozumění rozhodně věnovat nechtěli.

“Demokracii nepomůže to, že bude volit více lidí. Demokracii pomůže, pokud budou volit více odpovědní lidé.“

A to je moment, kde se mně myšlenka snazších voleb líbit přestává. Volba není jen právem. Je to v prvé řadě odpovědnost. A já příliš často vidím, jak mnozí volí a svoji odpovědnost neunášejí. Volí bez pochopení toho co a koho volí. Bez toho, že by věnovali jen kousek času tomu opravdu porozumět.

Demokracii nepomůže to, že bude volit více lidí. Demokracii pomůže, pokud budou volit více odpovědní lidé.

Lidé, kteří dnes neprojevili svůj zájem o stát ani tím, že došli jednou za dva roky k volební urně, nejsou zřejmě ve většině lidé, kteří svoji odpovědnost unášejí. Opravdu chceme dát těmto lidem bez zájmu moc ovlivňovat životy nás všech ? Moje těžko se pohybující babička volby nevynechala ani jedny. A když už vůbec nemohla nechala si urnu donést k posteli.

Tedy pokud přemýšlím zdali je správné učinit volbu snazší, korespondenční či aplikací telefonu, pak říkám ano. Ovšem později. Teď před námi leží naprosto jiný úkol. Nejprve zkusme najít způsob aby volit chodili lidé informovaní, lidé, kteří se zajímají a kteří ustojí odpovědnost své volby.

Demokracie vznikla ve starověkém Řecku. A byla to velmi moudrá verze demokracie. V mnohém úžasná a inspirující. Volební právo nedávala každému automaticky. Volební právo byla výsada těch, kteří se zasloužili o společný prospěch. Ti, kteří byli prospěšní pak mohli volit. A protože se jednalo o výsadu nikoli o automatické právo také s ní jako s velkou výsadou zacházeli. V moudrosti své volby i ve volební účasti. Starověcí Řekové by těžko pochopili naši volební účast 17% do druhého kola Senátu.

Ten chlap z facebooku, který se ověsil svými právy, dělá na černo. Neplatí daně ani sociální a zdravotní odvody. Čerpá podporu pro nezaměstnané, nevzal si svoji partnerku, aby ta mohla čerpat sociální podpory na to, že je s dítětem sama a na bydlení. Našetřené mají sta-tisíce a v Ekonomkách budou stavět dům. Tedy, až rozchodí náš rozhovor. Chlap, který všude vidí svá práva a nikde odpovědnost je svému státu jen parazitem. Nic nepřináší, jen čerpá co vyčerpat se dá. Je to člověk, který by homosexuály „vypráskal ze země“, „uprchlíky střílel na hranicích“ a „ženy podle něj patří k plotně a do postele“

V původní verzi demokracie by takový člověk neměl žádné volební právo. Neměl by žádné právo mluvit na veřejnosti. Byl by utišenou menšinou společnosti, která není hodna pozornosti. Jinými slovy v kolébce demokracie by takový člověk nesměl mít svůj facebookovský účet. 🙂

A víte co ? Já s tímto výkladem demokracie hluboce souzním. Byla to ta šťastnější verze demokracie. Rozhodovat o věcech veřejných mají ti, co jsou svému státu, komunitě, užiteční, ti co pracují, platí daně, ti co se zajímají. Ti co prospívají místu dobrovolnictvím, prací pro obec, nebo třeba tím že vychovávají čtyři děti. Jednoduše ti co svoji odpovědnost volby unesou. Pro takové pak čiňme volbu snazší. Třeba kliknutím na svém mobilním telefonu.

Bude li naší prioritou snadnost volby pro každého, dočkáme se krachu demokracie a civilizace v té dobré podobě, jak jsme tuto znali. Málo přemýšliví se stanou cílem masivních marketingových útoků. A stanou se snadnou kořistí. Ti co věřili, že je v Brně na nádraží 30.000 muslimských uprchlíků připravených podřezat nám všem hrdla, zvolí nám příštího Hitlera. A možná snadností kliku na svém mobilním telefonu.

Dali jsme právo mluvit lidem, kteří si být slyšet, svojí úrovní, nezaslouží. Čím hloupější myšlenky tím více nahlas jsou křičeny. A ovlivňují další málo přemýšlivé k ještě horším myšlenkám. Teď hledáme jak všem s malým zájmem dát snazší volbu. Hazardujeme s tím lepším co nám naše civilizace doposud dala. Sami otevíráme dveře, kterými autoritářské režimy rádi vstoupí a tu tak málo chráněnou demokracii nám rádi a snadno vezmou. Ve snaze o větší demokracii o ni přijdeme zcela.

David Mencl