Zažili jste někdy situaci, kdy se dvě velké skupiny přou a Vy víte, že pravdu nemá žádná z nich ? Podobně se cítím v dnešním covidem rozděleném Česku. Dvě velké skupiny plné vzájemné nenávisti. V obou mám přátelé. A přesto vím, že antivaxeři i zastánci povinného očkování se mýlí. Omyl, je to co obě nespojitelné skupiny ve skutečnosti spojuje. 🙂


Aby bylo jasno, jsem očkovaný. V době mutace alfa jsem si snadno ve statistikách přečetl, že sebe očkovat jistě nechám, své děti a druhou ze svých žen, toho času těhotnou, nikoliv. Později s mutací delta bylo jasné, že se hra mění a já už vím, že naočkuji děti jakmile to půjde a i těhotná žena již riziko vakcinace podstoupila. Bez radosti. S obavou. Zvolili jsme o dva řády nižší riziko. Přesto jsme věděli, že nějaké riziko očkováním podstupujeme.

Když jde o zdraví, nemohu si dovolit luxus ideologie. Pokud jde o zdraví mých nejbližších nemohu žonglovat s prázdnými názory. Spoléhám se na relevantní zdroje a schopnost číst ve velkých datech. Bohužel covid z prosince 2021 je jiný nežli z června 2020. Proto také můj pohled musí mutovat s každou novou mutací.

Když jsme u mutací, chápu obavu mnohých odborníků z takzvané „konečné mutace“. Je to naštěstí ta méně pravděpodobná varianta mutace každého viru. Většina virů mutuje směrem – vyšší infekčnost – menší smrtnost. Tedy více infekční mutace postupně vytlačí ty méně infekční. A protože jsou zároveň méně člověku škodlivé páchají stále méně škody, až nakonec zmutují do varianty téměř neškodné a tím přestanou být hrozbou. Jednoduše postupně málo nebezpečné verze viru nakazí prakticky každého a tím vytvoří ve většině populace protilátky. Čím se šíření viru přirozeně zastaví.

Čas od času se může mutace virů vydat cestou opačnou. Bohužel. To je cesta, kdy se vir stane zároveň více infekčním i významně více smrtným.

Dnes zápasíme s virem, který má reálnou, poctivě spočítanou, smrtnost 0,5%. Tedy vlastně celkem malou. Odborníkům je snadno představitelná mutace, kde bude smrtnost desetkrát věší tedy 5%. Pokud bychom čelili viru o smrtnosti 5% pak bychom nesmutnili po 40.000 mrtvých, ale jednalo by se o děsivých 400.000 lidí, které by vir v Česku zabil. A to je obava, kterou nesou mnozí epidemiologové ve svých hlavách. Bojí se, že další mutace viru, bude více infekční, více odolávat vakcínám a bude mnohem více smrtná. Konečná mutace.

Když jsme u těch modelů, nejvíce smrtné byly Pravé neštovice. Tam byla smrtnost 40%. Pokud by získal koronavirus smrtnost pravých neštovic, pak bychom při dosavadní infekčnosti pohřbili 3.200.000 spoluobčanů. To by myslím náš stát, jak ho známe, již dávno přestal existovat.

Konečné mutace“ je ta méně pravděpodobná. Přesto chápu, že pokud jste celý život epidemiologem i málo pravděpodobné možnosti Vám nesou velký strach. Oprávněný strach. A pokud máte obavu, máte tendenci sáhnout k zásadnímu řešení. Povinnému očkování.

Jenže strach nás někdy umí zahnat do temných koutů. Ze strachu někdy děláme i věci nesprávné. Abychom ochránili jednu hodnotu, dokážeme, paralyzováni strachem, někdy poškodit hodnoty jiné a snad i zásadnější.

Doposud jsem se nesetkal s odmítačem očkování, který by mi dokázal přednést dobrý relevantní důvod proč nezvednout riziko očkování a neubránit se mnohem většímu riziku covidu. Přesto, že nesouhlasím, mám obrovskou potřebu bránit právo každého na svobodné rozhodnutí.

I ten kdo nemá pravdu, má mít možnost se svobodně rozhodnout. I když by se svobodně rozhodl pro omyl. V hluboké úctě nosím lidi, kteří pro naši svobodu obětovali své životy. A pro každého takového, kdo přinesl nejvyšší oběť musíme svobodu člověka ctít jako tu největší z hodnot, kterou má smysl bránit. Jednoduše nemůžeme sebrat lidem svobodu jen proto, „že to za ně myslíme dobře“.

Nařídit povinné očkování znamená, že nepovažujeme některé za dost chytré, aby rozhodovali o svých životech. Stavíme se do role rodiče, který nejlépe ví co je dobře. Jenže sebrat kus svobody je vždy nejtěžší poprvé. Podruhé a potřetí to již bude snazší. Co rozhodneme za málo chytré lidi příště ? Že alkohol není prospěšný ? Nebo co mají jíst ? Jak mají žít ? Ve všech oblastech života dokáži vidět mnoho věcí jak lépe by lidé měli žít. A zároveň mi přijde nesmírně důležité nechat každému jeho právo k vlastním rozhodnutím. K vlastním životům. A i vlastním chybám.

Právo jednoho končí, kde poškozuje právo druhého. Povinné roušky v MHD ? Špatně se mi s rouškou dýchá, leč jasně souhlasím. Možná, už na vždy. Omezení vstupu neočkovaných na hromadné akce ? To je už trochu hraničící se šikanou. Pokud však existují poctivé epidemiologické modely, že tím zvyšujeme ochranu těch, co se očkováním chrání, pak bez radosti – budiž. Že je zdravotní péče neočkovaných mnohem dražší ? OK, chápu. Pak mají mít neočkovaní vyšší zdravotní pojištění. A stejně tak lidé obézní, kuřáci, alkoholici. Proč mám já s mírnou nadváhou platit stejné zdravotní pojištění jako moje super žena, která žije super zdravý život ? Stojí průměrná zdravotní péče nás napapánků více ? Pak máme více platit. To je fér a poctivé. Nikdy nám však nemá přikazovat nejíst. Stejně tak odpůrce očkování má mít právo na své rozhodnutí. Pokud si své zvýšené náklady na zdravotní péči vyšším zdravotním pojištěním zaplatí. A stát pak má za to vyšší pojištění zajistit dost jednotek intenzivní péče. Protože nedostatek kapacit nemůže být důvodem k prolamování svobody člověka.


Svoboda je možná větší hodnota nežli život. A proto musím svobodu hájit i pro ty, se kterými nesouhlasím. Vir jednou odezní. Polámaná svoboda by již navždy zůstala.

David Mencl

PS:
Když jsem dopsal tento fejeton zemřel kamarád mé mladší sestry. Mladý, štíhlý, sportovec. Naprostý odmítač očkování. Nakazila ho dcerka, která se nakazila na podzimních prázdninách společně s mojí dcerou. Do našich rodin sáhl stejný vir.

Jsem hluboce smutný ze ztráty kamaráda. Žádná dcera by neměla přijít v deseti letech o tátu. Bylo by lepší nařídit očkování povinně ? Nemyslím. Jsem smutně rád, že mohl o svém životě rozhodovat sám. I když v tomto případě byla cena za svobodu absolutní. K obrovské lítosti nás všech ostatních.