Zvonky na kola už nejsou co dříve. Všiml jsem si toho při výletě s dětmi na koloběžkách. Místo důmyslného strojku je dnes zvonek velmi jednoduchým plastovým  úderníkem na propiskové pružince. Pružince, která se záhy vytáhne a zvonek tak nezvoní.

Vzpomínám na staré fortelní zvonky. Vzpomínám  na vrtulkový setrvačník, pěkný ozubený převod i pružinu, která celý mechanismus poháněla. Fortelná práce. Zvuk kloboučku laditelný sílou dotažení v závitu.

Dnešní zvonky se mi nelíbí.  Jsem velký zastánce zjednodušování. Nové zvonky jsou nepochybně velkým zjednodušením. Ztratily však své kouzlo. Nemají duši.

Možná jde o ryze osobní pohled. Zvonek byl prvý strojek, který jsem rozebral, dokázal pochopit a tak také složit. Vzpomínám, jak jsem po radosti s pochopením zvonku zkusil to samé s hodinkami. Ty jsem už nesložil.

Pochopení strojku zvonku mne nadchlo pro techniku. Možná právě můj prvý rozebraný zvonek ze mně později učinil strojaře a stavaře. Možná nebýt toho nadšení z prvého pochopené strojku, byl bych někým zcela jiným.

Fortelní strojek zvonku nahradil primitivní úderník na pružince. Přemýšlím, k čemu může takový mechanismus inspirovat dnešní děti ? Bude napříště místo techniků více právníků a politiků ? Možná. Já jdu shánět hezký starý mechanismus zvonku. Uvědomil jsem si na tomto příkladu, jak je důležité obklopovat naše děti správnými věcmi. Estetikou, fortelností a chytrostí. Máme ve svých rukách co bude naše děti ovlivňovat. Je totiž velmi důležité, čím naše děti zvoní na svých kolech.