Tahám se o některé s osudem

Znovu a znovu se mi ta myšlenka vrací a připomíná. Nechci na to myslet, a přesto ji znovu vidím. Velmi silně si uvědomuji dar, který mi Bůh dal – schopnost zásadně ovlivnit životy kolem sebe.

Před třiceti roky jsem se jako mladý, nezkušený, filozofií nepolíbený setkal se skupinou mimořádně duchovních lidí. Ty mne překvapili myšlenkou, že žiji svůj poslední život a jali se toto zjištění slavit tři dny trvající slavností. Já s myšlením strojaře vůbec nechápal, co mi říkají. A rozhodně jsem nerozuměl, proč bych měl slavit, že ostatní mají před sebou mnoho dalších životů a já už žádný.

Co jsem tenkrát nechápal vůbec, dnes chápu jen málo. 🙂 Za těch dalších třicet let jsem se nechal olíznout duchovnem buddhismu. Rozumím knížkám, které poslední život slaví jako začátek něčeho mimořádného. Chápu teorii. Sám pro sebe však konec cesty ještě stále vnímám spíše jako smutek z konce nežli radost z úžasného začátku. Jsem však stále mladý klučík. Mám tedy ještě čas nechat moudrost knih působit, abych je mohl do hloubky pochopit. Plně přijmout.

Z jinošského setkání mně zůstala v hlavě věta: „Posledním životem zásadně ovlivníš lidi kolem sebe. Tím je ten poslední život vzácný.“ Nerozuměl jsem. Nevěřil. Co mozek mladého strojaře nedokázal šuplérou změřit, to nepřijal. Dnes se ve svém životě ohlížím a kam se podívám, tam naplnění téhle předpovědi vidím.

Je to tajemnou energií z vesmíru? Mojí povahou? Nebo proto, že dávám šanci každému, kdo opravdu chce? Možná vším dohromady. Možná tajemná energie vesmíru ovlivnila moji povahu. A moje povaha nehledí na kulturní předurčení, na vzdělání a na to, kým již jste. Pracuji s povahou člověka a dobrým lidem, kteří opravdu chtějí, otevírám dveře, které by jinak zůstaly zavřené. A tak když zavřu oči, vidím opravdu hodně lidí, kterým jsem změnil život. Změnil jsem jejich dráhy osudu a nechal je prožít lepší životy.

Ne, ne. Nebojte. Netrpím božským syndromem a nepřipisuji si zásluhy jiných. Vím, že za svůj úspěch si každý z těch lidí může hlavně sám. Dostali příležitost, pevně se jí chytili a svojí prací a svým životem z této příležitosti vytvořili štěstí a šťastný život. A ten úspěch patří jen Vám, o kterých je tento fejeton. Bez Vaší energie a bez Vaší práce by příležitost byla k ničemu. Váš život je Vaším úspěchem.

Jen támhle v dáli, podívejte. U té křižovatky osudu. U výhybky stojí chlap. V ruce má výhybkářskou tyč, kolem krku motýlka a je to sice daleko, ale přijde mi, že je mi fakt hodně podobný. Jako bych to byl já, jen o 10, 20, 30 let mladší. To podle toho, jak dlouho se známe. ….. 🙂

Ovšem osud je prevít. Osud se nevzdává. Jak jsem si dříve ve své pýše myslel, že koho jednou osudu vyrvu, toho navždy mám, osud to vidí jinak. Osud umí hrát s časem. Umí si počkat. A tak čas od času po někom sáhne a tahá ho zpět. Zpět na trajektorii, kam podle osudu vždy patřil.

A tak se o některé lidi tahám s osudem. Studuji jeho tahy. Studuji, čím vším chce osud ve druhém kole vyhrát to, co již v kole prvém prohrál. Studuji jeho tahy a vidím, že je mazaný. On umí chvilku počkat. Počkat, až se radost z nového života nasytí. Až se nový krásný život stane životem běžným. Snad pro některé i životem nudným. Pak vytáhne v duši člověka vlastnosti, které jsem v nich kdysi dávno potlačil. Zabrnká v jejich charakteru na struny, které je odvádějí z mého vlivu. A občas i vyhraje.

Je zajímavé sledovat životy, které jsem ovlivňoval a již neovlivňuji. Sledovat tu novou trajektorii. Ten další život. Až prohry kalibrují měřítka a dávají hodnotu výhrám. Až tam, kde se o člověka tahám s osudem a prohraji, si uvědomím, jak podstatné byly ty všechny ostatní výhry. Jak moc si mám vážit svého posledního života. A jak velké pocty se mi dostalo, že jsem mohl stát v motýlku u některých výhybek a ve správný čas vzít výhybkářskou tyč. 🙂

Tak dnes věnujme myšlenku každému, kdo naše životy k dobrém ovlivnil. A že jich u každého z nás bude.

Váš David Mencl